Zatímco v zasedacích místnostech a kariérním postupu fungují centimetry navíc jako neviditelný výtah k úspěchu, v osobním životě a společenských interakcích představuje nadprůměrná výška pro ženy často překážkovou dráhu. Být "ženou, ke které ostatní vzhlížejí", s sebou nese specifický psychologický tlak, pramenící z hluboce zakořeněných genderových stereotypů, do kterých vysoké ženy jednoduše nezapadají.
Západní společnost byla po staletí formována archetypem, ve kterém muž představuje velkého, silného ochránce, zatímco žena je vnímána jako drobnější a křehčí. Když do místnosti vstoupí žena s výškou nad 180 centimetrů, tento tisíciletý vizuální a psychologický stereotyp okamžitě narušuje.
Společnost má tendenci podvědomě přiřazovat fyzicky velkým lidem nekonečnou odolnost. Od vysokých žen se automaticky očekává, že "všechno zvládnou" a jsou psychicky nezdolné. Často se jim tak dostává mnohem méně empatie a ochranného přístupu ze strany okolí, pokud se ocitnou v úzkých, protože vizuálně neodpovídají prototypu "dámy v nesnázích".
V pracovním, ale i osobním prostředí může vysoká žena u některých mužů vyvolávat podvědomý syndrom ohrožení maskulinity. Zejména pokud taková žena zastává vedoucí pozici, může část mužských podřízených vnímat její fyzickou dominanci jako provokaci, což vede k defenzivnímu nebo pasivně-agresivnímu chování.
Nejvíce šokujícím důkazem toho, jak moc se společnost historicky děsila vysokých žen, je medicínská praxe uplatňovaná na dívkách zhruba od 50. let 20. století (a v dozvucích až do let devadesátých). Upozornila na ni mimo jiné novinářka Arianne Cohen, autorka knihy The Tall Book.
Pokud lékaři u dívky v předpubertálním věku predikovali, že by v dospělosti mohla přesáhnout výšku 180 až 185 centimetrů, byla jí (často na zoufalou žádost rodičů) nabídnuta kontroverzní "léčba".
Dívkám byly podávány masivní dávky estrogenu. Cílem bylo uměle vyvolat a urychlit pubertu, což mělo za následek předčasné uzavření růstových štěrbin v kostech a trvalé zastavení růstu.
Tato drastická hormonální intervence se neprováděla ze zdravotních důvodů, ale z důvodů čistě sociálních. Rodiče a lékaři byli přesvědčeni, že "extrémně" vysoká žena by byla na trhu sňatků neudatelná a zůstala by celý život sama. Následky této léčby přitom zahrnovaly riziko pozdější neplodnosti či vyšší náchylnost k některým typům rakoviny.
Strach historických lékařů z neúspěchu vysokých žen v lásce pramenil z reálného fenoménu, kterému se v sociologii říká male-taller norm (norma vyššího muže). Jde o jedno z nejrigidnějších nepsaných pravidel partnerského výběru.
Evoluční psychologie i data z moderních seznamek hovoří jasně: obrovské procento žen odmítá randit s mužem, který je nižší než ony, a podobně velká část mužů se cítí nekomfortně vedle vyšší partnerky.